Moc, mocen, mocný: Výrazy moc, síla a p. překládají Kral. více než 30 různých hebr. a 2 řecké výrazy a jen podrobné studium pův. textů by mohlo vystihnout jemné odstínění každého z nich. Zde se omezíme jen na místa a výrazy, jež postupně označují m. Boží, Ježíšovu a apoštolskou a projevy této m. v církvi.

1. Moc Boží. Sz představa o m. Boží souvisí kořenně s Boží činností v dějinách. Nejde tu o představu neosobní síly jako v pohanských náboženstvích, nýbrž o m., kterou Izrael poznal na samém počátku svých dějin: Bůh svou m-í, velikomocností, silou, vztaženým ramenem vyvedl Izraele z Egypta [Exod 15:6 , Exod 15:13 ; Exod 32:11; 2Kgs 17:36; Ps 77:15nn; Deut 4:37 ; Deut 9:26 , Deut 9:29]. Tak se stala m. podstatným prvkem izraelské představy Boha [Deut 3:24]. Této m-i se znovu a znovu dovolává v dobách úzkosti [Neh 1:10 a j.], její vychvalování a rozhlašování patří k základním náboženským povinnostem každého jednotlivce [Ps 145:4 - Ps 145:6] a ovšem i shromáždění lidu Božího, takže se velebení m. B. dostalo do pravidelného izraelského kultu v podobě doxologií [1Chr 29:10 - 1Chr 29:12; Ps 21:14 ; Ps 59:17 a j.]. Neboť- a to je druhá myšlenka izraelského chápání m-i B. — právě tato m., patrná ve vyvedení Izraele z Egypta a uzavření smlouvy na Sinaji, má být svědectvím Boží m. národům [pohanům Josh 4:23 , Josh 4:24; Ps 77:15n ; Ps 145:12; Jer 16:19nnj.

Teprve toto pochopení m-i B. v dějinách nám umožňuje správně hodnotit izraelské pojetí B. m., působící v přírodě a přírodou. Sz Bůh není přírodním božstvem, i když se jeho sláva projevuje také hromem, bleskem a sopečnými zjevy [Ž 29], ale Stvořitelem nebe i země [Gn 1-2; Isa 40:26; Jer 27:5 ; Jer 32:17] a ovšem i člověka. Jeho m. se projevuje v udržování světa a v panování nad světem [Dan 4:14; 1Chr 29:12; 2Chr 20:6]. Může si se stvořením dělat, co chce, právě tak jako hrnčíř se svým dílem [Isa 64:8; Rom 9:21]. Bůh je absolutním Pánem světa. Ale on je naprostým Pánem i nebeských zástupů, jež vykonávají jeho rozkazy [Ps 33:6; Isa 34:4]. Proto SZ výslovně zakazuje astrální kult [Deut 4:19n] a za jedno z největších poblouzení považuje zavedení tohoto kultu v době královské [2Kgs 17:16 ; 2Kgs 21:3 , 2Kgs 21:5 ; 2Kgs 23:4n]. Bůh, jehož m. se projevila v dějinách Izraele [Josh 4:23n], projevuje svou m. také ve vedení jednotlivců, takže se jim stává osobní [po] mocí, k níž se smějí obracet ve všech nesnázích života [Ps 46:2 ; Ps 86:16; Isa 41:10 sr. Deut 8:17n]. Vždycky však jde současně o vzpomínku na základní projev Boží m. ve vyvedení z Egypta a v uzavření smlouvy. Neboť B. m. není libovůle nebo zvůle, ale svatá a spasitelná vůle [Isa 5:16], jež se jednou projeví v plné slávě, ale také i hrůze celému světu [Isa 2:19 ; Isa 40:10; Ezek 20:33], až přijde Mesiáš, Rek udatný [Isa 9:6], na němž odpočine Duch rady a síly [Isa 11:2], jenž bude »pásti v síle Hospodinově jako ,velikomocný‘ až do končin země« [Mic 5:4 sr. Ps 18:33 ; Ps 110:2; Mic 3:8].

NZ navazuje na tuto sz eschatologickou linii a vidí m. B. realisovanou především v Ježíši Kristu [1Cor 1:24]. V něm a skrze něho působí Boží m., tvořící dějiny a působící v dějinách. Už to, jak Luke 1:35 popisuje početí Ježíšovo [»Duch svatý sestoupí v tě a moc Nejvyššího zastíní tě«], ukazuje, že mluvit o B. m-i znamená věřit ve stvořitelskou m., jež není vázána na přírodní zákony. Jde tu o div inkarnace [vtělení]. Tímto činem m-i B. počíná nové údobí v dějinách [nový eon]. Kristovo vzkříšení z mrtvých je toho novým potvrzením [Acts 2:24; 1Cor 6:14; 2Cor 13:4]. Ježíš Kristus jako m. B. je předmětem nz zvěsti [1Cor 1:24]. Tomuto základnímu pojetí, že B. m. je realisována v Ježíši Kristu, jsou podřízeny ostatní nz výroky o m. B.: Poněvadž je Bůh »mocen i z mrtvých vzkřísiti« [Heb 11:19 sr. Matt 22:28nn], je také mocen učiniti vše, co zaslíbil [Rom 4:21], je mocen »rozhojniti všelikou milost« [2Cor 9:8]; u něho, jenž sám v sobě je m. [»moc« bylo u rabínů opsáním jména Božího, sr. Matt 26:64], je »všecko možné« [Matt 19:26], i spása bohatce [sr. Job 42:2; Zech 8:6]. Jako ve SZ, tak je Bůh i nz pisatelům Stvořitelem světa [Acts 17:24], takže i pohané mohou po věcech stvořených rozumem pochopiti věčnou m. B. [Ř. 1,20]. Ale i tato stvořitelská m. B. je nz pisatelům spojena se skutečností, jež je vyjádřena slovy Ježíš Kristus [Eph 3:9; Col 1:16; Heb 1:2] a ovšem i s *Duchem svatým [sr. Luke 1:35].

Poněvadž Ježíš Kristus je m-í Boží, je základním rysem této m. spásná činnost. Spásná m. není ani v člověku [Matt 19:26], ani v Zákoně [naopak: Zákon je m-í, jíž je člověk usvědčován z hříchu 1Cor 15:56; sr. Rom 8:3; Gal 3:21; Heb 10:1], ani v kultu [Heb 10:4 , Heb 10:11], nýbrž pouze v Bohu [sr. 2Pet 1:3n] a v jeho evangeliu, jež nikterak není prázdným slovem [Rom 1:16; 1Cor 1:18], ale prostředkuje spásu, t. j. »vytrhuje z moci temnosti a přenáší do království milého Syna« [Col 1:13].

Není divu, že se m. B. dostala i do křesťanských doxologií [Matt 6:13; Rev 4:11 ; Rev 7:12 sr. 11, 17; 12,10; 19,1n], jež uznávají a vyznávají B. m. Tato m. přemůže jednou, na konci dějin, nepřátelské *mocnosti.

2. Moc Ježíšova a Kristova. Všecka evangelia se shodují v tom, že Ježíš Kristus je nositelem Boží m. [Ducha]: Luke 4:14 , Luke 4:36 ; Luke 8:46 [sr. Mark 5:30; Luke 5:17 ; Luke 6:19; Acts 10:38]. Divy Ježíšovy mají v řečtině obvykle příznačné jméno dynameis [= moci Matt 11:20nn; Luke 19:37; Acts 2:22]; jsou vyvolány mocným slovem Ježíšovým [Matt 7:29] a dokladem vlomeného království Božího do tohoto světa. Jediným předpokladem toho, aby tato m. Ježíšova byla patrná, je víra v něho [Luke 8:48; Mark 9:23; Matt 13:58 ; Matt 9:14nn]. Neboť věřící má podíl na království Božím, jež v Kristu přichází, a tím i na této m. B., ať aktivní nebo pasivní. Proto se Ježíš ptá slepých: »Věříte-li, že to mohu učiniti?« [Matt 9:28]. Zvláště u Jana je m. Ježíšova předmětem pochybností, ale také důkazem pro mnohé, že Ježíš je m-í Boží [John 3:2 ; John 9:16 , John 9:33 ; John 11:37]. Ježíš ovšem sám ukazuje na zdroj této své m. [John 5:19 , John 5:30 ; John 10:30 sr. 14,9]. Právě jako nositel a vtělení m. je oprávněn svobodně jí užívat. S m-í mu dal Otec i pravomoc, pověření, řecky exúsia. Má pravomoc [Kral.: moc] odpouštěti hříchy [Mark 2:10] a vymítat ďábly; [tuto pravomoc dal sice učedníkům, ale právě proto ji musel mít sám: Mark 3:15 ; Mark 6:7; Luke 10:19], je oprávněn svobodně nakládati se svým životem [John 10:18]; byla mu dána plná moc nade vším lidstvem [Kral.: nad každým člověkem John 17:2; řecky: nade vším tělem. Sr. Matt 11:27 s John 1:12], jež bude vyvrcholena při posledním soudu [John 5:27]. Jeho kázání a činy vyvolávaly u posluchačů a diváků správný dojem, že za ním stojí ten, jenž jediný může dávat oprávnění [Mark 1:22 , Mark 1:27; Matt 7:29 ; Matt 9:8; Luke 4:36]; ale u farizeů vzbuzovaly otázku, kdo ho pověřil [»jakou mocí to činíš?« Mark 11:28]. Ve všech těchto případech je užito řeckého exúsia.

Zvláštního významu nabývá m. Ježíšova ve vztahu k jeho vlastní smrti. Nositele a vtělení Boží m. nemohla přemoci smrt. »Ukřižován jest jako nemocný, ale živ jest z moci Boží« [2Cor 13:4], jež byla a je v něm, i když byla skryta za dnů jeho těla. Svým zmrtvýchvstáním se prokázal jako přemocný Syn Boží [Rom 1:4]. On je »mocí života neporušitelného« [Heb 7:16] a jako takový udržuje všecko svým mocným slovem [Kral. »slovem mocnosti své« Heb 1:3]. V této moci přijde jednou opět [Matt 24:30; 2Thess 1:7], aby přinesl království Boží v moci [Mark 9:1] a všecko sobě podmanil [Phil 3:21]. Neboť i zde mu byla dána pravomoc [exúsia], o níž mluví Matt 28:18; Rev 12:10.

3. Moc apoštolů. Už za svého pozemského života vybavoval Ježíš své učedníky m-í »nad všelikým ďábelstvím, a aby neduhy uzdravovali [Luke 9:1 ; Luke 10:19 sr. Mark 16:17n; Acts 28:3 - Acts 28:6]. Jako zmrtvýchvstalý však jim za slibuje »moc z výsosti« [Luke 24:49], kterou zprostředkuje Duch svatý [Acts 1:8]. Splnění tohoto zaslíbení přišlo v den padesátý [Sk 2]. Apoštolové se tak stali mocnými nositeli zvěsti o Kristu [Acts 4:33], ale také jeho uzdravovací m. v jeho jménu [Acts 4:7 sr. 3,12; 4,10; 6,8]. Tato Kristova m. naplňovala také Pavla [Rom 15:18n; 1Cor 2:4; 2Cor 12:12; 1Thess 1:5; 2Tim 1:7; Phil 4:13; 1Tim 1:12] a věřící, kteří byli získáni jeho kázáním [Gal 3:5]. U něho Duch a moc jsou téměř souznačné pojmy. Právě Duchem a mocí projevuje Kristus svou přítomnost, takže víra křesťanů není založena na lidské moudrosti, ale na m. Boží [1Cor 2:5]. Tato m., pracující v apoštolech, je současně jejich pravomocí [exúsia] ke vzdělávání církve [2Cor 10:8], k provádění kázně [2Cor 13:10 sr. Acts 5:4 , Acts 5:9] a k udělování Ducha sv. [Acts 8:19].

Ovšem, Pavel ví, že poklad evangelia jako m. B. je uložen ve hliněných nádobách, »aby bylo patrno, že nesmírná m. je původu Božího a ne z nás« [Žilka: 2Cor 4:7]. Hliněnými nádobami myslí Pavel všecku lidskou mdlobu, nedostatečnost, nemoci, úzkosti a pod. Byl by rád, kdyby toho nebylo — třikrát za to prosil Pána —, ale pochopil, že právě m. B. lépe vynikne [stává se dokonalou] na pozadí lidské slabosti [2Cor 12:7 - 2Cor 12:10]. Vždyť i Ježíš Kristus byl ukřižován v slabosti [Kral.: nemoci], aby m. B. v něm byla jednou tím patrnější [2Cor 13:4; sr. Rom 1:4]; i jeho m. byla skryta tělesnou slabostí právě tak jako evangelium je skryto »bláznovstvím«, aby Boží mdloba byla silnější než lidé [1Cor 1:24n]. Právě tehdy, kde se Pavel cítí slab, je mu přítomen Kristus svou m-í. Všecku svou práci koná apoštol nikoli svou m-í, ale m-í Boží [2Cor 6:7].

4. Projevy moci Kristovy v církvi. Spasitelná moc Kristova je existenčním zá kladem církve a její víry [1Cor 2:5]. V ní je m. Kristova jakoby soustředěna, takže Pavel může vyzývat křesťany, aby se »posilovali v moci síly jeho« [Eph 6:10] proti útokům ďábelským, jež církev ohrožují. Tato m. Boží [Kristova] ostříhá, hlídá věřící ke konečné spáse [1Pet 1:5] a naplňuje nadějí na bohatství slavného dědictví [Eph 1:19] a trpělivostí a radostnou vytrvalostí [Kral.: »dobrotivostí a radostí« Col 1:11]. Moc Ducha sv. působí rozhojnění této naděje [Rom 15:13], neboť posilňuje na vnitřním člověku [Eph 3:16] a upevňuje přebývání Kristovo skrze víru [Eph 3:17] a tím i vzájemnou lásku [Eph 3:18]. Církev má také účast na zázračné m-i Kristově, na »činění divů« [1Cor 12:10; Gal 3:5], t. j. na činech, jež lámou moc satanovu. Tato činnost je odlišná od darů uzdravování [1Cor 12:28]. Vůbec pak dary Ducha jsou projevem m-i Kristovy v církvi [1Cor 12:6nn]. Tato m. Kristova se projeví jednou i ve vzkříšení věřících [Phil 3:10 , Phil 3:21 sr. John 10:28].

*Síla. *Zmocňovati se.